Senátor David Smoljak, rozhovor v Újezdě nad Lesy

Setkali jsme se s Davidem Smoljakem, senátorem za volební obvod Prahy 9,  v restauraci Dřevák v Újezdě nad Lesy, pod úrovní rušné Novosibřinské ulice.  Bavíme se o historické důležitosti této cesty vedoucí z Prahy přes Olomouc, Krakow až do Kyjeva. Diskuse přejde na obchvat, Level, zlepšení dostupnosti nádraží,  parkoviště místo náměstí.

Co Vás spojuje s Újezdem?

Poprvé jsem se zde potkal s mojí ženou. Bylo to někdy na přelomu 70. a 80. let min.století.  Ale ani jeden jsme o tom tehdy nevěděli. Sešli jsme se tu na koncertu skupiny Jasná páka. Byl to neformální, ne úplně legální koncert. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že se staneme manžely.

Když se vysloví jméno Smoljak, snad každého napadne Divadlo Járy Cimrmana. Je to ulehčením v životě či spíše komplikací? Jaká očekávání to u lidí obvykle vzbuzuje?

Šlo to ve vlnách. Když táta začínal hrát divadlo, nemělo to ohlas jako dnes. Byla to záležitost úzké skupiny vysokoškoláků, nadšenců, divadlo hráli pro úzký okruh zasvěcených. Sláva přišla přes noc – s filmem Jáchyme hoď ho do stroje. Stali jsme se těmi,  na které na ulici pokřikovali, chtěli podpisy. To bylo pro mne jako teenagera příjemné povyražení. Jak to narůstalo, tak už to přestalo být tak zábavné – když dostanete po stopadesáté otázku: “A vy jste syn toho Smoljaka?”.. Moje žena, když se jí ptali zda má něco společného s tím Smoljakem, se naučila odpověď: S tím ne, ale s jeho synem mám dvě děti.” Když jsem se potkal se svou ženou, to ještě nebylo jméno Smoljak známé. 

Jaká očekávání jméno Smoljak u lidí obvykle vzbuzuje?

Teď už je to jiné, ve svých letech už nejsem v situaci, aby se mě lidé ptali, jestli jsem syn toho.. Je to samozřejmě určitá výhoda, že to jméno už je v obecném povědomí lidí. Tím, že jsme v politice dva Smoljaci, tak si nás lidé občas pletou. To je trochu komplikace.

Aby si nás nepletli, Zdeněk Svěrák napsal takový text a vyrobili jsme pohlednici. 

• 

• 

Proč by se normální lidi měli  zajímat o Senát? Může vůbec senátor nějak ovlivnit to, co se děje u nás v obci?

Já Senát vnímám jako poslední silnou instituci, která účinně brání rozpínavosti moci, která chce ovládnout úplně všechno.  

Přesvědčení, že vítěz bere všechno v posledních letech v politice zesílilo a nejen u nás.. Prožíváme období kultu silných, až psychopatických osobností, které jsou přesvědčeny, že když vyhrají volby, nemusí respektovat pravidla hry – ústavní principy ani ústavní zvyklosti, že prostě můžou všechno, cokoliv.

Jsem přesvědčený, že Senát je funkční pojistka. Už jenom tím, že bez jeho souhlasu není možné měnit zákony, není možné měnit Ústavu. V současném složení to tak funguje. Je důležité, aby se tato instituce nerozmělnila, aby ji neobsadili zástupci názoru “Vítěz bere všechno” a neumožnili to, co se stalo třeba v Maďarsku, kdy zmizelo přirozené střídání moci, kdy je tam jedna strana přesvědčená, že to má na věčné časy a může vládnout navždy a nikoho jiného k moci nepustit. To jsme zažili za komunismu, že strana byla historicky vyvolená. K tomu bych se hrozně nerad vracel a toto přesvědčení v Senátu je. 

Výhodou je, že se každé dva roky obměňuje, takže ta vlna, která některou stranu momentálně vynese nahoru, se do Senátu nepřelije. Respektuje to tak více přirozený společenský vývoj a je to tak odstíněno od aktuálního vítěze voleb.

Proč stojí za to stát se a být Senátorem?

Pro mě to mělo tu přitažlivost, neboť jsem už několik let předtím chodil a diskutoval o tom, jak je Senát důležitý, pro to, aby se tu neměnily svévolně zákony a malé strany nebyly vyřazeny ze hry. Takže ve chvíli, kdy se v mém obvodu nečekaně otevřela možnost kandidovat, neváhal jsem ani 10 vteřin a přihlásil se. Říkal jsem si, když tak pořád opakuji, jak je ten Senát důležitý, tak na tu výzvu přeci musím reagovat.

Co z toho budeme mít, když si Vás zvolíme?

Tak třeba dobrý pocit. Slušný člověk v Senátu. Je určitá výhoda, že jsem z Prahy 9, žiju tady, pracuji v Zastupitelstvu ve Vinoři a mám k tomu tady přirozený vztah. Nejsem jako parašutista, který provede výsadek a připadá mu, že se toto území dá dobře obsadit. Já tu žiju a mám to tady rád.

Vykání nebo tykání? Co je Vám bližší?

Dřív jsem si s lidmi téměř výhradně vykal. Vadilo mi soudružské tykání. S lidmi, se kterými se lehce znám, si tykám, abych si to nemusel pamatovat, zda si vykám nebo tykám. V politice si lidé obecně více tykají než vykají. V Senátu jsem služebně nejmladší. Tykám si s těmi, se kterými se trochu znám. Ale většina Senátorů je tam tak dlouho, že si spolu tykají.

Jak konkrétně se může Senátor věnovat podpoře komunitního života ve svém obvodě? 

V průběhu volebního období i předtím jsem se pravidelně scházel s lidmi z různých kulturních komunit z našeho senátního obvodu. Bavili jsme se o tom, kde oni cítí problém, co by jim pomohlo. Bavili jsme se třeba s lidmi z Kasáren Karlín, kterým jsem pomohl, aby mohli v daném objektu zatím zůstat. Nebo podobně u nás vznikla za podpory MČ a majitelů nádherná komunitní zahrada Pastvina, kde je lesní školka, 120 slepic, lidé si tam mohou chodit pro vajíčka. Řepkové pole se proměnilo v takovýto prostor.

Od kulturních sdružení slyším volání po větší jistotě – např. V Pragovce (jedno z mála míst, kam mohou lidé zajít o víkendu za kulturou, aniž by museli jezdit do centra)  mají umělci ateliery a nemají jistotu, kdy bude majitel prostory potřebovat. Snažil jsem se zjistit, kam by mohli jít, zda jsou nějaké možnosti, rezervní prostory, ale ony nejsou, to je to nejhorší. I o tomto se bavím se zástupci města, když budou příště brownfieldy prodávat, aby dali developerům podmínku zachovat umělecký provoz formou věcného břemene. Umělci jsou sice tolerování, ale není to nikde písemně podchyceno, žijí tak v nejistotě.

Slibujete  řešení lokálních výzev, viz váš volební program – tlak na developery a rozvoj infrastruktury. Co konkrétně můžeme očekávat?

Tím, že jsem radním pro místní rozvoj, tak mé aktivity dost často propojuji na celé území Prahy 9. Například když chtěl Babiš udělat vládní městečko v Letňanech, tak jsme velmi usilovali o to, aby tam nevznikly jen administrativní budovy – ghetto pro úředníky, ale kdyžtak už smíšená zástavba, s prostorem pro nemocnici a další veřejně prospěšnou infrastrukturu. Ve východní části Prahy chybí velká spádová dobře dostupná nemocnice.

V poslední době se na Prahu 9 soustředí několik velkých developerů, všichni mají zájem stavět byty. Odhadujeme, že díky tomu by mohlo přibýt na území Prahy 9 až 100 tisíc obyvatel. S vedením města vedeme jednání a vyvíjíme tlak na developery, aby se smluvně zavázali, že součástí projektu bude i potřebná infrastruktura a občanská vybavenost. 

Velké investice se dosud děly především v západní části Prahy. Východní část Prahy se nerozvíjí. Chci přispět k tomu, aby se to změnilo. Pozice Senátora a zkušenost  místního politika se tak dá velice dobře propojit, pokud se v tom už člověk nějaký čas orientuje. Z pozice Senátora mám lepší vyjednávací pozici, než kdybych byl jen Radním malé MČ.

Víte, co nás tady trápí, co tu řešíme?

Vím, že se tu řeší dlouhou dobu ta přeložka, která by pomohla odlehčit tady té přetížené komunikaci, bývalé Trstenické stezce. Chtěl bych, aby město vnímalo potřeby okrajových částí na východě Prahy. Z mého pohledu jsou dlouhodobě zanedbávané. To je nutné změnit. Posílit páteřní komunikace a nebo zbudovat přeložky.

Co slyším a vidím obecně v okrajových částech Prahy, je nedostatek volnočasových a kulturních zařízení. Bavíme se s vedením Prahy, že by se mohly objevit v prostoru umělecké artefakty, něco co by to tu oživilo.

Je potřeba řešit všechny projekty komplexně, v souladu s dopady na druhé.

Raději do kavárny a nebo hospoda a pivo?

Pod obojí. Všechno chce svý.  Když by člověk něco z toho vyřadil,  tak se ochudí. Za mlada jsem víc chodil hospody, teď do kavárny. Asi je to věkem.

Co stmeluje lidi v Senátu víc – společný záměr a nebo stranická příslušnost?

Společný záměr, resp. společný pohled na svět. Vidím to dnes a denně, u většiny klubů. Je nás tam určitě 30 lidí, u kterých bych se vsadil, že máme při hlasování 90% shodu bez ohledu na to, ze které jsme strany. To v Poslanecké sněmovně takto nefunguje, tam je mnohem důležitější barva trička, ve kterém tam sedíte.

Z čeho máte největší radost, že se v Senátu povedlo za dobu vašeho působení, i vaším přičiněním?

Považuji za důležité, že jsme podali žalobu na prezidenta kvůli přesvědčení, že dlouhodobě  a svévolně porušuje Ústavu a že jsme splnili roli strážce ústavnosti. I když to Poslanecká sněmovna neschválila, Senát naplnil svou roli bez ohledu na to, co nám to přinese či nepřinese ve volbách. Jsem přesvědčen, že jsme udělali správně, nerezignovali jsme na úlohu, kterou máme.

Stejně tak mám radost, že se podařilo ubránit samosprávy před tlakem centrální moci zkrátit obcím, městům a krajům rozpočty kompenzačními zákony. Vidím, že pokušení centrální moci okleštit samosprávy a jejich rozpočty pořád trvá. K tomu je také Senát důležitý, aby to nepřipustil. 

A měl jsem radost, když k nám doputoval zákon měnící způsob léčení  poruch autistického spektra.  Byl o něj velký zájem, dostali jsme spoustu výzev a podnětů. To vědomí, že je to tak citlivá oblast a málokdo se v tom vyzná a rozumí tomu, vedlo k tomu, že jsme se zajímali o dopady na děti a rodiče. Rodiče byli hrozně proti tomu, aby se zásadně změnila metodika. Doktoři říkali: “my tu změnu potřebujeme.” To bylo velice těžké rozhodování. Já jsem se nakonec přiklonil k názoru rodičů, neboť měnit podobu zákona bez jejich souhlasu by bylo nezodpovědné, tj. doporučil jsem odborné obci znovu projednat návrh zákona s rodiči a předloží to znovu, neboť bez jejich souhlasu bychom se tím neměli zabývat.

Jaké konkrétní kroky se vám osvědčily a chcete v nich pokračovat pro zajištění úzké spolupráce demokratických stran?

Pro mě je to hrozně důležité a jsem rád, že se mi podařilo získat širokou podporu už vloni, když jsem kandidoval s podporou STANU v prvním kole a v druhém se už k podpoře přidala spousta dalších subjektů. 

Nepotrpím si soustředit se na nošení jednoho trička, vždy jsem se bavil se všemi, napříč politickým spektrem. Rozlišuji lidi podle toho, jací jsou, ne jakou stranu reprezentují. 

Druhá věc – spolupráci demokratických stran považuji za důležitou do příštího roku, kdy budou volby do Poslanecké sněmovny. A jsem přesvědčen, že je potřeba vytvořit dva velké bloky, kde bude třeba na jedné straně STAN a Piráti.

Já jsem tuto koalici podporoval na pražské i celostátní úrovni u nás, ve STANu, a podařilo se nám přesvědčit ostatní, že je to dobrý nápad a správný postup a jediný, který může pomoci přetlačit vládnoucí stranu. 

Vy jste to lokálně předběhli, když jste v komunálních volbách kandidovali jako Piráti a STAN pro Újezd.

Jak relaxujete? Co vám pomáhá se regenerovat a zůstávat “nad věcí”?

Teď tedy moc neregeneruji, v průběhu kampaně na to není moc čas. I když, ono se to dobře doplňuje, práce v Senátu, agenda okolo radního pro územní rozvoj a ŽP a pak mám nějakou agendu u nás v obvodu, kde konzultuji s lidmi, kteří přináší úplně jiné problémy související s daným místem. Regeneruji tím, že přenáším pozornost a je to pestré.

Děkujeme senátoru, Davidovi Smoljakovi za rozhovor.

Za Piráti a STAN pro Újezd, Michaela Skalníková